Když jsem se objevila u Lii, měla jsem pocit, že můj život nemá trhliny, až na nějake neshody s (teď už s bývalým) partnerem.. Po pravidelných návštěvách, kdy mi Lia neskákala na mé fňukání, jak je můj partner děsnej, a poznáváním toho, kdo vlastně jsem, co chci, jsem si uvědomila v jakým hajzlu jsem. A to proto, že jsem sebe vlastně vůbec neznala. Žila jsem velmi povrchně (byla jsem fakt děsná) myslela jsem si, že to, co se mi v životě děje, tak je rozhodně chyba druhých a já jsem ten chudák. Odchodem od partnera, z naprosto nefungujíciho vzahu s dítětem ke své mamce, jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Ale vlastně to byl nejlepší start k tomu, abych v sobě našla sílu a odvahu svůj život nějak porovnat. Lia byla neskutečná. Díky jejímu přístupu jsem našla, jak chutná pokora, jaké to je se mít za všech okolností ráda, být zodpovědná sama za sebe, nestydět se za svou minulost a umět si přiznat, že jsem hold něco nezvládla a zároveň nezůstávat v roli oběti, přijmout i období, kdy se mi vůbec nedařilo. Kdy jsem si prošla několika nepříjemnými soudními tahanicemi s bývalým partnerem  a sourozenci se ode mě naprosto odloučili a já měla pocit, že jsem tak bolestně sama, a že to bude už navěky. Vedla mě tak, že se mi povedlo soustředit se na to, co je uvnitř mě a nedávat pozornost jen tomu co je vně. Zpracováním svých pocitů se mi dostavil můj vysněný klid a prijetí, v kterém jsem ráda. Už umím přijímat vše tak, jak je, být soucitná, autentická, prostořeká, prostě svá. No a závěrem je hezké život žít plně, to neznamená, že se mi nedějou hnusný věci a že se občas neprobudím prdel...vzhůru, ale daří se mi přiznat si, že život holt není pořád jen happy. Jsem obrovsky vděčná, že mi život přihrál právě Liu, díky ní jsem v procesu zvnitřnění...