Kdo jsi... Doopravdy?

Ahoj moji drazí, vítám vás u prvního příspěvku tady u nás na blogu. Tento měsíc se budeme společně věnovat tématu uvědomění. Nečekejte rychlé změny ani okamžité odpovědi. Naopak, půjde o pomalou a hlubokou cestu, která nám pomůže nahlédnout na svůj život z jiné perspektivy. Celý červen, tudíž následující 4 týdny se budeme věnovat jednomu tématu: tématu uvědomění. Protože bez toho, aniž bychom doopravdy porozuměli své startovací pozici - tudíž tomu, kdo jsme teď - bude obtížnější dostat se zpátky k tomu, kdo jsme doopravdy.

Tahle cesta vznikla z mé touhy sdílet Human Design smysluplně, s jasnou strukturou a návazností, aby byl opravdu použitelný v každodenním životě. Můžete ji sledovat tady na blogu, na Instagramu, Facebooku nebo v mém podcastu, který poprvé vychází tuto neděli.

Začínáme možná jedním z nejtěžších, ale zároveň nejdůležitějších témat: zastavit se a podívat se na svůj život očima vlastní pravdy. Otázka pro tento týden je jednoduchá, ale hluboká:

Kdo vlastně jsem, když odložím všechny role, které každý den žiju?

Proč je otázka „Kdo jsi?“ tak složitá? Nebo se alespoň zdá být...

Možná je to jedna z nejjednodušších otázek, kterou ti někdo může položit. A přesto jedna z nejtěžších, když na ni máš opravdu odpovědět.

Kdo jsi?

Ne co děláš.

Ne jakou máš práci.

Ne jakou roli zastáváš v rodině.

Ne jak tě vidí ostatní.

Ne jaký/á bys měl/a být.

Ne jakou verzi sebe ses naučil/a ukazovat světu.

Ale kdo jsi… doopravdy?

Možná bys odpověděl/a úplně automaticky. Jsem máma. Jsem partner/ka. Jsem dcera. Jsem syn. Jsem učitel/ka. Jsem podnikatel/ka. Jsem ten/ta, kdo se o všechno postará. Jsem ten/ta silný/á. Jsem ten/ta citlivý/á. Jsem ten/ta, kdo vždycky všechno zvládne. Jsem ten/ta, kdo nechce nikomu přidělávat starosti.

Mnoho z toho, co považujeme za svoji identitu, jsou ve skutečnosti role. Role, do kterých jsme postupně dorostli. Role, které nám byly dány. Role, které jsme přijali za své, protože jsme neviděli jinou možnost. Role, které nám někdy pomohly přežít, zapadnout, být milovaní, být přijímaní, být pochopení nebo alespoň nebýt odmítnutí.

Ale jsme to doopravdy my?

Ne tak úplně.

Role jako takové nejsou ze své podstaty špatné. Jsou součástí našeho života. Jsme děti, partneři, rodiče, přátelé, kolegové, tvůrci, pečovatelé, ti silní, ti zodpovědní, ti hodní, ti výkonní, ti, kteří všechno zvládnou.

Problém začíná ve chvíli, kdy si začneme myslet, že jsme jen tyto role a nic víc. Když se s nimi začneme ztotožňovat na takové úrovni, že zapomeneme, kdo jsme bez nich. Když už nevíme, kde končí to, co děláme pro druhé, a kde začíná to, kým doopravdy jsme. Když celý život fungujeme podle toho, co se od nás očekává, ale ztratíme kontakt s tím, co je pro nás přirozené. Když se naše „musím“ stane hlasitější než naše vnitřní pravda. Když nejsme schopni říct nebo alespoň cítit, kdo jsme na té nejniternější úrovni, když sundáme všechny masky, nálepky a očekávání.

K tomu, abychom se dostali do bodu, kdy nás naše role nedefinují, musíme přestat věřit tomu, že naše hodnota stojí na tom, co pro druhé děláme. A bohužel, tohle je problém na který narážím skoro pokaždé. Většinou si myslíme, že to, jak moc nás kladně hodnotí naše okolí = jak moc dobří jsme my sami. Je potřeba si připomínat a znovu si uvědomit, že naše bezpečí nestojí na tom, jak moc jsme užiteční. Že naše identita nestojí na tom, jak dobře naplňujeme očekávání ostatních.

Když tomu věříme příliš dlouho, dostaneme se do bodu, že jednoho dne zjistíme, že žijeme život, který možná na první pohled funguje, ale uvnitř se v něm necítíme úplně doma.

Může se stát, že se jednoho dne probudíš a zjistíš, že to, co žiješ, není opravdu tvoje. Jenže co pak s tím? Z některých rolí je výchozí cesta jednoduchá, z jiných pak nikoliv. A ne, nemusí to nutně znamenat, že jenom proto, že zastáváš určité role, celý tvůj život je špatný... ale může to způsobovat to, že vlastně nevíme, kam v určitých částech života patříme.

Když se narodíme, přicházíme sem s přirozeným vědomím toho, kdo jsme. Máme stoprocentní jistotu v tom, kdo jsme. Jaké jsou naše přednosti. Jaké jsou naše dary. Víme, jak se chovat. Jak funguje naše mechanika. A ejhle. Už při prvním setkání s energií druhého člověka naše energie začne být "ovlivňována" vlivy okolí. Nemusí se hned jednat o něco špatného, ale už musíme pracovat s tím, že na nás dopadají paprsky podmínění. Postupem života, skrze vztahy (v dětství hlavně rodinné, v dospívání pak partnerské a v dospělosti opět rodinné) zkušenosti, prostředí, očekávání a podmínění, se naše mysl dostává do popředí a začíná nám diktovat: „Tohle jsi ty.“ Protože tak filtruje realitu kolem. Někdo ti něco řekne, něco se stane, je kolem tebe nějaká energie = mysl to přeloží do něčeho, čemu pak začneš věřit.

A většinou se to nestane rychle. Je to postupné, nenápadné, občas a děsivě nerozeznatelné, ale podmínění a změna v tom, jak cítíme sami sebe, svojí přirozenost, se mění:

• Pokaždé, když jsi řekl/a ano, i když něco v tobě říkalo: „Tohle ne.“

• Pokaždé, když jsi potlačil/a svoji pravdu, aby byl klid, mír nebo ticho.

• Pokaždé, když si myslíš, že myšlenky obsahují větší moudrost než tvoje tělo.

• Pokaždé, když ses přizpůsobil/a, protože to bylo jednodušší než vysvětlovat, co opravdu potřebuješ.

• Pokaždé, když ses snažil/a být „normální“, „hodný/á“, „rozumný/á“, „v pohodě“, „silný/á“ nebo „dost dobrý/á“ namísto toho, abys žil/a svoji vlastní pravdu........

Když se role stanou identitou

Od malička se učíme, kdo máme být. Učíme se, co je společensky ceněné. Co je přijímané. Co je „moc“. Co je „málo“. Co se hodí. Co se nehodí. Kdy jsme chválení. Kdy jsme odmítnutí. Kdy dostaneme pozornost. Kdy je lepší být potichu. Kdy je lepší být výkonní. Kdy je lepší moc necítit nebo se nevyjadřovat. Kdy je lepší nechtít příliš mnoho.

Ale kdo tohle určuje? Společnost? Rodina? Kamarádi? Škola? Sociální média? Prostředí, ve kterém vyrůstáme? Často ano. A mělo by to tak být? Určitě ne.

A někde v tom všem si začneme vytvářet představu o sobě a začneme si i vědomě vytvářet představu o tom, kdo tedy jsem, protože nás nikdo nenaučil, že všechny tyhle odpovědi máme v sobě uvnitř a nemusíme se ptát všude kolem.

Kde se ztrácíme sami sobě

Člověk se většinou neztratí sám sobě najednou, v jednom okamžiku. Nestane se to kvůli jednomu rozhodnutí. Kvůli jedné práci. Kvůli jednomu vztahu. Nebo jen kvůli jednomu určitému období života. Většinou se to děje postupně.

• Začneš dělat věci, které dávají smysl ostatním, ale ne tobě.

• Začneš se rozhodovat podle toho, co se očekává, ne podle toho, co v tobě opravdu rezonuje.

• Začneš ignorovat jemné signály těla, protože „to přece není logické“.

• Začneš se přesvědčovat, že bys měl/a chtít to, co chtějí ostatní.

• Začneš se omlouvat za svoje potřeby.

• A potom se divíš, proč jsi unavený/á. Proč tě věci, které by tě měly naplňovat, vyčerpávají. Proč máš pocit, že bys měl/a být vděčný/á, ale uvnitř se cítíš prázdně. Proč i když se na povrchu zdá všechno v pořádku, někde hluboko v sobě cítíš, že není.

A právě tehdy se můžeš sám/sama sebe začít ptát:

• Je tohle opravdu moje? Moje tempo? Moje rozhodnutí? Moje vysněná práce? Moje vztahy? Moje touhy? Moje definice úspěchu? Moje představa o tom, jak má vypadat dobrý život? Nebo jsem jen převzal/a obraz, který mi někdo předal?

Co s tím má společného Human Design:

Human Design pro mě není systém, který ti říká: „Tímhle buď, protože tak je to správně.“ Není to další osobnostní test, který ti řekne: „Takhle máš žít.“ Není to maska, za kterou se můžeš schovat nebo další škatulka, do které tě někdo zařadí.

Je to mapa. Mapa toho, co v tobě bylo přirozeně už dávno předtím, než ses začal/a přizpůsobovat. Mapa toho, kdo jsi byl/a v momentě, když ses narodil/a. Předtím, než ses naučil/a pochybovat o svém vnitřním hlasu. Předtím, než ti svět začal říkat, co je správné, rozumné, přijatelné nebo hodnotné.

Human Design ti nebere svobodu. Naopak. Může ti pomoct rozpoznat, kde ses jí postupně vzdal/a a kde ji můžeš začít získávat zpátky. Ukazuje ti tvoji přirozenou energii. Způsob, jakým funguješ nejlépe. Jak se rozhoduješ. Jak poznáš, co je pro tebe správné. Kde jsi otevřený/á vlivu okolí. Kde se snadno snažíš být někým, kým nejsi. Kde se přetěžuješ. Kde hledáš jistotu mimo sebe. Kde bojuješ se svým přirozeným rytmem.

A právě proto je tak silný. Protože najednou nezačínáš otázkou: „Co je se mnou teda špatně?“

Ale otázkou: „Co když jsem jen dlouho fungoval/a proti svojí vlastní mechanice?“

A to je z mého pohledu úplný začátek. Návrat k sobě není o tom stát se někým novým.

Někdy máme pocit, že osobní rozvoj znamená stát se lepší verzí sebe. I já jsem se na to před lety dívala podobně. Chtěla jsem se skrze různé techniky dostat do bodu, kdy si budu moct říct, že už nemusím nic dělat jinak. Chtěla jsem být víc produktivní. Víc sebevědomá. Víc klidná. Víc úspěšná. Víc vyrovnaná. Ale pak mi došlo, že ten nejhlubší návrat k sobě nezačíná tím, že se musím snažit být někým novým. Začíná tím, že si člověk dovolí poznat, kým byl celou dobu pod všemi rolemi, očekáváními, strachy a naučenými vzorci.

Trvalo mi roky pochopit, že to, kdo jsem, je moje životní výhra a zároveň jedna z mých největších životních zkoušek. Protože je jen na mně, jak k sobě budu přistupovat. Jak se budu vidět. Do jakých rolí se budu stavět. A čemu o sobě dovolím dál věřit.

A to neznamená, že všechny role zahodíš. Znamená to, že si vzpomeneš, že nejsi jen ony.

Můžeš být rodič, partner/ka, dcera, syn, přítel/kyně, zaměstnanec, tvůrce, pečovatel/ka, opora, lídr, průvodce… a přesto pod tím vším existuje tvoje vlastní esence. Tvoje jedinečnost. Tvoje energie. Něco, co není definované jen tím, co dáváš ostatním. Něco, co není závislé na výkonu. Něco, co nemusíš dokazovat. Něco, co v tobě bylo ještě předtím, než ti svět začal říkat, kým máš být.

Co si odnést z dnešního příspěvku

Otázka „Kdo jsi doopravdy?“ není jednoduchá, ale stojí za to ji zkoumat. Nejde o to, co děláš nebo jaké máš role, ale o to, co je pod nimi. Vědomí vlastní identity ti pomůže žít život, který je v souladu s tvojí pravdou.

Takže tě zvu na chvilku se zastavit a zeptat se sám/sama sebe:

• Kdo jsem, když nejsem definovaný/á svojí prací, vztahem, rodinou nebo tím, co pro druhé dělám?

• Kterou roli ve svém životě hraju tak dlouho, že jsem si začal/a myslet, že jsem to já?

• Kde říkám ano, i když moje tělo říká ne?

• Kde se snažím být někým, kým nejsem, jen abych byl/a přijatý/á nebo pochopený/á?

• Kdy se cítím nejvíc přirozeně? Při jakých aktivitách? S jakými lidmi?

• Jaká část mě se bojí dostat ven na světlo, protože kdysi nebyla přijatá?

• Co by se v mém životě změnilo, kdybych si dovolil/a víc důvěřovat tomu, co ve mně přirozeně je?

  
  

A pamatuj si, že nejde o to najít jednu definitivní odpověď na otázku, kdo jsi. Možná to ani není možné. Jde spíš o to začít si všímat, kde už odpovídáš automaticky. Kde mluví tvoje role. Kde mluví strach. Kde mluví očekávání. Kde mluví staré příběhy, které jsi o sobě přijal/a, i když nikdy nebyly celou pravdou. A možná právě tam, v tom tichém prostoru pod všemi vrstvami, začneš znovu slyšet sebe. A to ti moc přeju. Protože pak následuje ohromná úleva a radost. Věř mi.

Taky si pamatuj, že na téhle cestě nemusíš být sám/sama. Máme pro tebe připravené skvělé terapie, skvělé rozbory a sezení, na kterých tyto věci můžeme společně probrat. Pokud máš zájem, mrkni na naše služby.

Nabídka služeb - Spolu Meraki